A takhle to vypadá, když se lidé vydají vltavíny hledat...

Ač je to k nevíře, ač je to velká ostuda, já, která psala na vltavíny bakalářku a nyní o nich píšu diplomku, jsem ještě v životě žádný svůj vlastní vltavín nenašla. Dostala, to jo, ale nenašla. I když jsem již několikrát vltavínové lokality navštívila, nic. Prostě nic. Jak jsem se dychtivě a závistiv koukala na lidi kolem, kteří onen kousek skla zvedli ze země a pohlédli na něj skrz sluneční paprsky a poté jen zvolali: "Mám!" No, ja nemám, a tak jsem chtěla tuto situaci nějak změnit.
Jednoho krásného nedělního dopoledne jsme se já, Petr, Zuzka a Alča vidali autem na cestu směr Třebíč. Podél dálnice jsme sledovali srny na polích a říkali si, kolik kousků si asi dovezem. Těch vltavínů, samozřejmě :). Nějak mě něco lechtalo v podbřišku a já si říkala, že je můj den D, že něco určitě najdu...

Dorazili jsme na pole a já doslova vyběhla vstříc novým nálezům. Vím, že by mi vltavíny neutekly, ale co kdyby. Pořád jsme hledali to správné místo s co největším počtem říčního štěrku. Jak známo, vltavíny sem na pole byly doneseny řekou spolu se štěrkem, po nějaké době řeka ustoupila, změnila koryto, ale štěrk s vltavíny zůstal. Naši zemědělci pak na svých ořích pole pěkně zryjí a vltavínky pěkně vykouknou na světlo Boží. A pak už je to jen na nás, jak jsme se pěkně starali o naše oči, aby nám našli náš vytoužený kousek zeleného skla.
Hledali jsme půl hodiny, hodinu, dvě hodiny...a pak přišel čas na změnění lokality. Na druhé lokalitě bylo štěrku mnohem víc, tudíž šance vzrostly. Půl hodiny, hodinu, hodinu a půl...nastal čas oběda. Začalo nám škručet v žaludcích. Tak to vzdáváme. Jdeme se k autu najíst ze zásob. Cestou se stavujeme v jedné malé rezervaci. Procházíme lesem a nacházíme první klubající se kytičky...

Vdáli je včelín a tam nám to kolem uší pěkně bzučí. No nic, naše naděje neutuchá a tak zkoušíme ještě jednu lokalitu. Půl hodiny, hodina...však to znáte. Už nás to nebaví, naděje vyhasla, vzdáváme to a jedem zpátky do Brna. První jarní větřík nás na poli pěkně ošlehal, máme červené tváře a usínáme...
No snad někdy příště. Snad v době odevzdávání mé diplomky už se mi ve vitrínce bude nějaký vltavín (aspoň jeden!) vyjímat :).

A takhle vypadá zvenku :)

Posel z nebes

Většinou jsou krásně zelené, průhledné, pěkně tvarované do podoby činky, disku, koule...mnohdy jsou krásně skulptované a vypadají jako malí ježci. Jsou vzácné a většina lidí by neodmítla je mít doma ve vitrínce. Zelení poslové z nebes-vltavíny. Jedná se o svědky velké události staré 15 milionů let. Škoda, že v té době nebyl nikdo na Zemi, aby nám tuto podívanou vyfotil nebo nějak zdokumentoval, určitě by to byl dnes jeden z nejbohatších lidí na světě...

Vltavíny, které ale studuji já v rámci mé diplomky, by si určitě běžný smrtelník do vitrínky nedal - jsou to tmavé, ba až škaredé, neprůhledné kousky špinavého skla, které by si leckdo spletl s kouskem strusky. Ale naproti jejich vzhledu jsou tyto vltavíny vzácnější a jsou mnohem lepšími svědky tohoto velkého úderu, který nám uštědřil téměř 1,5 kilometrový asteroid.

Takto vypadá pod proudem elektronů tenká vybroušená destička tohoto vzácného kousku skla...