Větrolam: Pyreneje

Každý rok se snažíme jet někam do pořádných hor, protože se tak dostane člověk mimo civilizaci. A to kolikrát stačí samo o sobě. Uniknout z města mezi stromy, louky, sviště, kamzíky, horská plesa, horské skalničky, obklopen jen kameny a vodopády, to je jako balzám na duši. Člověk se trmácí s dvaceti kily na zádech (někdy i víc), klopítá přes šutry, snaží se neuklouznout v suťovisku nebo se nezřítit do propasti, a za celou tu dobu potká jen pár stejných nadšenců do hor. Úplně zapomene na všechny ty starosti, které ho čekají tam dole (škola, práce...). Přemýšlí jen o tom, jestli má dostatek jídla a vody pro přežití (i když se musí spokojit jen s paštikami). Letos padla volba na španělské Pyreneje, a byla to volba ta nejlepší. Nepřeženu, když tady napíšu, že to jsou pro mě ty nejkrásnější hory, které jsem měla kdy možnost navštívit. Jsou nádherné, mění svůj charakter, takže se absolutně nenudíte. Za každým sedlem čeká leckdy krajina úplně jiných rozměrů a tvarů. Jednou suťovisko, nikde ani travička, jindy ukázková skalka, že by botanik žasl. Nejsou vyjímkou ani zatravněné oblasti poseté stády krav. Co je ale společné, všude je spousta vody. Vodopády jsou doslova na každém kroku, neustále musíte překonávat nějaké řečiště. Voda se valí někdy i přímo po stezce. Španělé navíc neztráceli čas, a skoro v každém údolíčku postavili přehradu u které se dá v klidu přenocovat. Celkem jsme v horách ušli asi 260 km. Ale více než slova za mě hovoří fotografie:

Canfranc Estació, konečná stanice v horách, dál už vlak nejede. Dříve jezdil, ale na francouzské straně se zřítil most, a od té doby ho nikdo neopravil...pro zajímavost, natáčel se zde film Doktor Živago.

První den, první nocleh...

..a první pořádná bouřka s kroupami (to bílé všude kolem). V tom místě, kde děcka stojí (čtverec), stál stan, jež bylo nutno kvůli kalužím (které se po bouřce vytvořily) přesunout na jiné místo.

Nádherné, ale ledové pleso. Koupel byla velice osvěžující...

Vodopády...

Naše výprava čítala deset lidí, 4 kluci a 6 holek...

Není to krásné nocležiště?

Po západu slunce...

Cesty sněhovými polemi nebyly vyjímkou.

Terén byl někdy docela obtížný...

Kaňon v NP Ordesa. Stěny po stranách mají převýšení kolem 200 m, a ty jsme museli vyšlapat..

Nádherně provrásněné pohoří, lahoda pro oko geologovo...v popředí místo pro přistání zásobovací helikoptéry k přilehlé chatě. Tady jsme na západě, tady záda oslům a lidem šetří :).