Dnes ráno jsem se probudila a zděsila se sama sebe. Pod mýma očima vysely dva obrovské tmavé vaky a vypadala jsem trochu jako po útoku nějaké chemické látky nebo jako někdo, kdo má silnou alergickou reakci na broskve, a právě jich deset snědl. Včera večer jsme se totiž já, David a Gabi s Lenkou vrátili do Brna po 3-denním výletu do Holandska, země tulipánů, větrných mlýnů, sýrů a karamelových sušenek...a země, odkud pochází naše oblíbená skupina The Gathering. Cesta to byla podle mého soudu naprosto vydařená, se vším všudy. Zanechá ve mě zážitky až do konce života. V pondělí večer, po našem příjezdu do Prahy, jsme se já s Davidem setkali s Tomem, Terezkou, Darem, Martinem a Pavlou a pili pivečko až někdy do 1. hodiny ranní. Nutno ale podotknout, že letadlo, které nás mělo dopravit do Amsterodamu, nám letělo z Prahy už v 7.20 hod. S tím, že na letišti musíte být zhruba 2 hodiny před odletem. Dokážete si to představit? Jdete spát o půl druhé v noci, po příchodu z hospody, a vstáváte v 4.40 hod..No nicméně jsme to nějakým zázrakem zvládli a na letišti jsme se já s Davidem, Martinem a Tomem potkali se zbytkem naší 6 členné výpravy směr Holandsko, s Gabim a Leňou, kteří přijeli nočním žluťákem. Vše proběhlo zdárně, a tak jsme asi v 9 hodin ráno přistáli na letišti v Amsterodamu. Lilo. Opravdu hustě. Tma jak v pytli. Jediný, kdo měl deštník, jsem byla já. Do koncertu zbýval celý den, který jsme chtěli strávit procházkami po Amsterodamu. V kapse jen 30 euro, z kterých asi třetinu jsem dala za dopravu z letiště do centra a zpátky. Zbývá 20 euro. Pivo v Holandsku stojí 4.50 až 6 euro. Máte hlad, že byste snědli i psa. Ale naštěstí se asi za hodinu počasí umoudřilo, pršet přestalo a dokonce odpoledne svítilo už i sluníčko.
Tak jsme se celý den brouzdali po březích všudypřítomných vodních kanálů a obdivovali pokřivené domy, loďky a asi miliardu jízdních kol, které byly na každém kroku.
V Holandsku má kolo každý. Podle mě to první dostane každý už při narození. Na kolech jezdí úředníci z práce s kufříkem v ruce, slečny se sukněmi, kabelkou v podpaží, podpatkami a bóa kolem krku...úplně všichni. A vypadá to velice elegantně, jak řekl Martin, velice sexy. Ne náhodou se mi vybavila Emília Vašáriová v Postřižinách.
Atmosféra celkově je v Amsterodamu velice uvolněná a poklidná. Všude je naprosto čisto. Někdy mám trochu pocit, jako bych se ocitla znovu v Irsku. Několikrát jsme si sedli na letní zahrádku a dali si pivečko. (Já tedy jenom 2x)
Odpoledne jsme si dali za úkol najít klub Paradiso, kde se večer měl odehrávat náš vytoužený koncert. Po menších peripetiích se nám to podařilo. Uviděli jsme Franka, člena skupiny a okamžitě na nás dýchla atmosféra něčeho, co mělo přijít už za několik hodin.
Ještě jsme se prošli, zašli ještě na jedno a v 19.00 jsme už stáli před klubem. A co nevidíme neslyšíme, potkáváme tu 3 kluky z Čech. Poznáváme s Davidem kluka s dvěmi nádhernými kyticemi (pro Anneke a Marjolein), kterého jsme již viděli na festivalu Masters of Rock ve Vizovicích (kde rovněž měl dvě kytice).
Dáváme se do řeči i s nějakým angličanem od Londýna. O půl osmé nás vpouští dovnitř, platíme ještě 2.5 euro příspěvek na klub a už stojíme přímo pod pódiem v druhé řadě.
Čeká nás ještě předkapela, Grizzly. Teď mi vypadlo, jak to nazval Tom, ale tak nějak podobně jako extravagantní hudební těleso. Zpěvák s odbarvenou hlavou, v modré košilce s volánky a v proužkovaném kvádru, který poskakoval po jevišti s kytarou v ruce doslova jako utrhlý grizzly ze řetězu. S rockem to nemá nic společného, řekli byste si. Zpěv nic moc, hudba též nic moc, komunikační jazyk mezi písničkami-holandština. Až v poslední písničce to fakt rozjeli a byl to nářez. Pak už ale nastoupili Gathering a to byl vrchol našeho výletu. Při první písničce sice ještě dolaďovali zvuk, který se postupem času zlepšoval a na konci koncertu byl naprosto úžasný.
Začali námi očekávanou písničkou Shortest day, přidali pár písniček z nejnovějšího alba Home, poté přešli i ke starším albům a skončili písničkami z Mandylionu, kdy sál naprosto vřel, všichni poskakovali a byli v transu (nejvíc asi David:). Byli dvě děkovačky, přičemž s tou druhou kapela očividně již nepočítala.
Po koncertu jsme se vykradli na ulici, kde jsme probrali naše zážitky, něco pojedli a říkali si, jak přežijem noc až do rána, kdy nám mělo letět letadlo. Naštěstí šel ale David vyhodit odpatky. Pořád se nějak nevracel, a tak jsme se po něm šli podívat. A co nevidíme? David stojí s Anneke vevnitř v předsálí a baví se spolu, pak se fotí, podávají si ruce. poté David kontinuálně přechází k Frankovi, baví se, fotí se...k Renému...my jen stáli venku s otevřenou pusou a nevěřili vlastním očím. Nakonec jsem si i já podala ruku s Frankem a Reném a vyfotila se.
Vypadlo ze mě pár nesouvislých anglických slovíček, pak jsem uznala, že trapné to už bylo dost a tak se loučíme. Jdeme po ulicích Amsterodamu a ještě dlouho probíráme zážitky z koncertu. Pak zamíříme do Čínské čtvrti, kde je i jedna velice známá ulička. A to ulička červená. Přesněji, ulička červených lampiček, kde ve výlohách nevystavují zboží jako oblečení, jídlo, elektroniku apod., ale polonahé děvy. Ty se tam vykrucují, dělají svůdné pohledy a lákají klienty. Docela mě překvapilo, že většina z nich byla opravdu hezká, mladá a s pěknými postavami. Samozřejmě našel by se tam i pravý opak. Ale nabídka musí být přece rozmanitá. Držím se ostatních jako klíště, páč se tam necítím zrovna bezpečně. Všechny už bolí nohy a tak se snažíme najít ještě otevřenou hospodu. U jedné se nám to podaří, kluci si dají pivo za 6 euro, ale po čtvrt hodině přichází servírka s umělohmotnými kelímky, že si to do toho máme přelít a vzít si to s sebou ven, protože ona už zavírá. Nechtěla slevit ani o 3 minuty, a tak kluci pivo exujou a jdeme na nádraží na vlak směrem na letiště. Kupujeme lístky s přirážkou 0.5 eura oproti běžné ceně jen za to, že nám je tiskne paní za okýnkem a snažíme se stihnou vlak, který jede asi za minutu. Ujede nám doslova před nosem, a tak se uvelebíme na lavičkách na nástupišti a čekáme na další vlak, který jede za hodinu. Všichni usínáme, když v tom se ozve prudká rána, a to když do lavičky pod Tomášem kope zřízenec, a že prý ať nespí a kam jedem. Posílá nás na jiné místo, ale mi zůstáváme. Za chvíli jede vlak, nastupujem a řešíme, jestli je to ten správný vlak. Jede totiž opačným směrem než ten předešlý. Už máme strach, že jedem do Rotterdamu, ale nakonec vše dobře dopadne a ocitáme se na letišti, kde musíme do odletu strávit ještě cca 6 hodin. Spíme, nebo se o to alespoň snažíme, v sedě. Nedá se totiž lehnout. Poloha, kdy člověk leží na svých vlastních kolenou taky není úplně špatná. Nicméně i tak je to docela hrůzné spaní.
Letíme v 9.30 a v Praze jsme v 11.00 hod. Jedeme si k Martinovi pro věci, uvaří nám skvělé párky a jedeme na Florenc do hospody, kde si ještě před odjezdem žluťákem do Brna dáváme pivo za "pouhých" 31 kč. Přes tlačenice na dálnice se do Brna dostáváme až kolem 18 hodin večer. Jdu spát hned jakmile je to možné a spím nepřetržitě 12 hodin...
Foto: Lenka Švardalová, David Koval, Pavel GabzdylPS: Pro velký úspěch v komentářích zmíněná Davidova fotka s Anneke... :)
PSS: Celý záznam koncertu je
zde. Na některých záběrech jsme vidět, tvoříme jakýsi chumel hned před Anneke :).
