Není to nádhera?

I věda může být někdy krásná. Určitě by nikdo neuhádl, co je na těchto vesmírně vypadajících obrázcích...alespoň tedy ne ti, kteří nevědí, čím se poslední dobou zabývám...








photos by (c) 2006 Lenka Švardalová a Jaromír Leichmann

Volební trauma

Čistě náhodou jsem narazila na můj téměř 2 roky starý článek uvěřejněný 11.6.2004 na pánvi. Nutno uznat, že je touto dobou zcela aktuální. Co myslíte, jak to dopadne letos?:)

Tak jsem se tohoto pěkného letního večera rozhodla hlasovat ve volbách. Jelikož sama brigádničím v tomto velkém cirkuse, stihla jsem se z jedné volební místnosti na opačném konci města, kde dělám průzkum pro ČT, dostat do té mé na druhém konci města, až o půl desáté večer. Bylo tam šíleně prázdno. Když se mi konečně podařilo nalézt onu správnou místnost, trošku jsem se vyděsila, že tam kromě mě žádný jiný volič nebyl a že se na mě kouká devět supích očí.."Dobrý večer",pípla jsem slabě. A dostalo se mi mohutného sborového chorálu: "dobrý večér dobrý večér večér večér...". Špendlík padající na zem by bylo poté slyšet. Devět očí mě nespouštělo z mušky a napjatě mne pozorovalo. Namířila jsem k písmenu "Š". "Švardalová Lenka"-vydralo se mi z hrdla. Devět očí mě neustále pozorovalo. Vyndala jsem z peněženky doklad totožnosti. Pozdě jsem si ale uvědomila, že ten špatný. "Ukažte, to ale není občanský průkaz" (byl to řidičák-pozn.autora)"Jee, pardon, já se spletla...". Devět očí si mne prohlíželo s čím dál větší frekvencí mihotání očních bulv. Tak jsem vyndala tentokrát už správný průkaz a má občanská mrzká totožnost byla nepopřetitelná. Paní si mne zakroužkovala a podala mi do rukou obálku. Kráčela jsem k rudému závěsku. Devět očí mne stále pozorovalo. Vytáhla jsem dvě favoritní strany z obálky a přemýšlela kterou zvolit. Trvalo mi to dobu trošičku delší, než je asi obvyklé. V sále houstnul vzduch. Zakroužkovat, jednou, dvakrát, zasunout...to bychom měli. Vynořuji se z rudého milosrdného zátiší skrytého devíti očím. Je to hned znát. Devět očí zvedá hlavu od stolu a pozoruje mne. Teď už to tam musím jenom hodit, říkám si v duchu. Hlavně ať je všechno v cajku. "Uf!" Je tam. Devět očí kopíruje mou cestu ke krabici, kam vyhazuji nepoužitá lejstra. Šup tam s něma! "Nashledanou". Zapěju. "Nashleda nashledanou nou nou", dostane se mi ještě větší chorálové ozvěny. Dveře mne zachraňují, oddychuji si. No tak to mám za sebou, tento vlastenecký čin. Ale na druhou stranu, jeden z nich, mladý šikovný muž, docela ušel..:)Nakonec, jestli vás zajímá, jak to shruba vypadá na olomoucku, bezkonkurenčně vítězí ODS, v těsném závěsu lidovci (hlavně Březina, dělá toho prý pro lidi hodně) a pak směs nezávislých, komunistů a ČSSD. Posledně jmenovaní na tom nejsou moc dobře. Tož tak. Méte se hezke..:)

Impakt Apophis

Jelikož se v poslední době hodně mluví o planetce Apophis, která proletí v následujících desetiletích několikrát velice blízko kolem Země, zaměřila jsem se pro zajímavost právě na tuto planetku a zkusila její parametry zadat do níže uvedeného programu. Její srážka se zemí pro 13.4. roku 2029 byla již vyvrácena, ale opět je jistá šance, že by se Apophis se Zemí mohla srazit 13.4. roku 2036. Její průměr je asi 320 m a její rychlost je 12.59 km/s. Hustota je odhadnuta na 2600 kg/ m3. Dále jsem zadala tyto hodnoty (předpokládám dopad na pevný povrch):

úhel dopadu: 50 stupňů
hustota cílové horniny: 2500 kg/m3
typ cílové horniny: sedimentární hornina

Energie planetky před vstupem do atmosféry bude 8.45 x 102 MT TNT.
Pravděpodobnost, že se podobná planetka srazí se Zemí je 2.0 x 104 let.
Planetka začne vstupovat do atmosféry ve výšce 53.6 km, planetka se v atmosféře rozpadne a její části dopadnou na zemský povrch rychlostí 12 km/s. Energie impaktu bude 7.69 x 102 MT TNT. Fragmenty planetky na povrch Země dopadnou ve tvaru elipsy o velikosti od 0.841 km do 0.644 km. Planeta Země není tímto impaktem ohrožena. Není ovlivněna rychlost rotace ani její sklon. Impakt nezmění oběžnou dráhu Země. Rozměry finálního kráteru jsou: průměr 4.35 km a hloubka 0.46 km a jedná se o komplexní kráter. Při takto nízké rychlosti impaktu nevznikne atomový hřib a nevznikne zničující termální radiace, objeví se pouze lokální vypařování. Ve vzdálenosti 200 km ucítím za 40 s zemětřesení o síle 6.5 stupně Richterovy stupnice, rychlost větru bude 7 m/s a intenzita zvuku bude pouze 70 dB (hlasitost dopravy na frekventované ulici).
Z výsledků je patrné, že dopad planetky Apophis na pevnou Zemi by neohrozil celkově život na Zemi, pouze by zničil místo dopadu a blízké okolí. Ve vzdálenosti 50 km se objeví zemětřesení za 10 s a podle Mercalliho škály bude tak silné (stupeň VII-VIII), že speciálně navržené moderní budovy poškodí sice jen slabě, ovšem poničí do značné míry běžné stavby, mnohé se částečně zřítí. Starší stavby nebo stavby s chudší konstrukcí se zničí úplně. Spadnou komíny, pomníky, zdi, monumenty. Těžký nábytek se bude přesouvat po zemi. Do vzdálenosti 60 km se seismické vlny rozšíří do 12 s a stupeň podle Mercalliho škály bude již jen V-VI a intenzita zemětřesení se bude s rostoucí vzdáleností postupně zmenšovat (ve vzdálenosti 200 km již bude jen stupeň IV-V).
Vyhlídky nic moc. Kdyby dopadla Apophis v blízkosti nějakého většího města, následky by byly zřejmě katastrofální...

image:star.arm.ac.uk/ impact-hazard/.

Impakty

Získala jsem ve škole skvělý odkaz na stránky, kde si můžete zadat vlastní parametry impaktujícího tělesa (velikost, rychlost, hustotu horniny, úhel dopadu) a místo, kam dopadne na Zemi (typ hornin, oceán/pevnina). Speciální program vám vypočítá například intenzitu a rychlost dopadu, intenzitu vzniklého zemětřesení, hlasitost efektu, rozměry vzniklého kráteru apod. Velice zajímavé. Odkaz zde:
http://www.lpl.arizona.edu/impacteffects/


image: http://wikipedia.org

Toulky Bulharskem

Tak jsem se včera večer vrátila z týden trvajícího výletu po Bulharsku. Navštívili jsme hlavní metropoli Sofii, kde zrovna probíhaly oslavy spojené zřejmě s ukončením 2. světové války. Na náměstí stála kolona tanků, po hlavní třídě pochodovali v rytmu bubnů příslušníci námořnictva, letectva, vojska a hradní stráže v příslušných uniformách. Rázem jsem se ocitla o několik let zpátky...ta atmosféra mi připomněla mé dětství, kdy ještě pod komunistickou nadvládou jsem chodila s maminkou a bratrem na prvomájové průvody. Zvláštní pocit.
Asi pět dní jsme strávili v horách s názvem Rodopi. Nejvyšší vrcholy dosahují i 2300 m, ale my se pohybovali spíše jen v těch spodnějších částech, v podhůří. Ale i tak jsme se často brodili sněhem, a to i bez ohledu na to, že jen pár kilometrů jižním směrem už leží hranice s Řeckem. Všude jsou pastevci s ovcemi a ovčáckými psi. S vodou není absolutní problém, všude je spousta pramínků. Nebylo dne, kdy by nepadaly kroupy. Ale jinak bylo počasí vesměs celkem slušné. Až na poslední noc. My totiž nejezdíme se stany, ale jen s plachtami, z kterých si stavíme tzv."domeček". No a když vám v noci začne padat z nebe mokrý, těžký sníh rychlostí 1 cm za minutu, je to mazec. Jeden domeček nevydržel ten nápor a jednoduše se zbortil. Kdybych ovšem do toho všeho nezvracela, neměla křeče žaludku a neměla příšerný průjem, ještě se to dalo v pohodě přestát, ale takhle to pro mě byla noc hrůzy. Vyhrabat se z teplého spacáku a jít ven do sněhu dělat samé nepříjemné věci, o k tomu jste od mokrého sněhu celí durch...nic moc příjemného. Další den se plahočím jako právě probuzená mumie, na každé přestávce klesá mé tělo bezvládně k zemi, aby si alespoň trochu odpočinulo. Večer konečně docházíme do Trigradské soutěsky, která je obklopena vápencovými horami. A jak známo, ve vápencích vznikají jeskyně a zde se nachází obrovská podzemní jeskyně, kde podle pověsti sestoupil bájný Orfeus do podsvětí. Ne náhodou se tu proto skoro každý hotel a restaurace jmenuje podle tohoto slavného harfisti.
Jelikož tu autobus jezdí jen jednou denně, a jelikož nás jelo hned 15, kupujeme místní dva řidiče dodávek a ti nás vezou do Děvína, slavného lázeňského městečka. Jak mají Češi Mattonku, Bulhaři mají minerálku Devin. Ubytováváme se v nádherném hostelu (a to myslím zcela vážně nádherném, obzvláště pohybujete-li se po Bulharsku) za 7,5 eura na hlavu. Majitel nás obletuje, nádherná dřevěná terasa s výhledem na hory a na městečko v údolí, krb, víno, šopák…paráda.
Ale každá idyla jednou končí a my se další den brzo ráno opět přesouváme autobusem do druhého největšího bulharského města-Plovdivu. Pěkně to tu opravili, a tak se procházíme po promenádě obklopené desítkami stánků se skvělou zmrzlinou a stánky se suvenýry. Jdeme se podívat na slavný římský amfiteátr, který dodnes funguje jako divadelní scéna. Po cestě potkáváme policejní kolonu se spoustou bodyguardů, asi nějaká vzácná návštěva. Obědváme v zahradní restauraci obklopené spoustou stromů od třešní po fíkovníky a užíváme si dosytosti sluníčka. Večer přespáváme u jedné staré hodné paní doma. Všech 15 lidí ve dvou místnostech, spalo se i na zemi..ovšem všichni dohromady jen za 100 leva (cca 3 eura na hlavu). Paní je bývalá porodní asistentka a částka, kterou na nás vydělala, se rovná jejímu měsíčnímu důchodu (1500 kč). Další a zároveň poslední den se přesouváme do Sofie, kde utrácíme poslední leva (co s nima) a večer odlétáme do Bratislavy. Let trvá pouze hodinu a čtvrt (pro srovnání cesta autobusem trvá asi 30 hodin). Z okna sledujeme kumulonimby a hází s námi jemné turbulence, ale to já ráda :). Na letišti v Bratislavě nadáváme, nemáme totiž drobné slovenské koruny, jsou tu jen jízdenkové automaty a na Slovensku vám jízdenku řidič neprodá. Co s tím? Že by práce všudypřítomných taxikářů? Naštěstí ve třetím stánku se najde hodná duše, která nám proměňuje na drobné a frr na nádraží. Chytáme poslední rychlík do Brna plný slovenských studentů. Domů dorážíme celí, zdraví (relativně) a plní zážitků.
PS: Jelikož jsem fotila na diáky, bude to ještě nějakou dobu trvat, ale fotky se tu určitě časem objeví...

Kolaudačka s chemiky

Takhle probíhala jedna z našich nesčetných kolaudaček u nás doma. Průběh jednotlivých kolaudací se dělil na chemickou skvadru, skvadru geologicko-astronomicko-žurnalistickou a těhotnou. Bohužel z té druhé nemám žádné fotky, což mě neskonale mrzí. Ale aspoň vám dávám nahlédnout do atmosféry té kolaudace první, při níž se pilo, jedlo, blábolilo jak jinak než o nesmyslech, promítalo (pěkně diáky na zeď)…ostatně takový normální průběh. Však vidíte sami…