Něco málo ze Silvestra

Jedlo se, pilo, zpívalo, tancovalo, veselilo...na chatičce u Brna v Kanicích. Na půlnoc jsme se vydali na blízký kopec s výhledem na Ochoz a na ohňostroje. Prskavky nemohly chybět :). Po cestě zpět na chatu z nás museli mit hudebně slyšící sousedi psotník, protože tak hrozně jsme už dlouho nezpívali...:).










foto: L. Svardalova

Až na vrcholcích hor...

Vždycky když je člověk někde na vrcholku nějake hory (někdy stačí jen vystoupat na hodně vysokou rozhlednu), má pocit, že všechny povinnosti a starosti každodenního života jsou pohřbené někde tam hodně hluboko dole a že vy jste nad tím vším někde nahoře a ono to na vás z té hloubky nedosáhne. Tenhle pocit je skvělý. Uvědomuju si, že vždycky, když mám nějaké starosti, snažím si tento pocit intenzivně vybavit a přesunout se tam nahoru, mezi mraky a vítr, a nechat všechno tady dole. Bohužel ale ne vždycky to funguje.

Zvláštní zážitek

Dnes ráno jsem jela jako obvykle do školy tramvají. Dívám se z okna a hlavou se mi jako obvykle honí spousta různých věcí. Najednou se ale stalo něco, což až tak obvyklé zase není. Podívám se a kus ode mě leží oblyčejem na zemi nějaká paní. Všichni na ni jen tak koukají a nikdo nic nedělá. Pak se pán sedící původně za ní snaží tuto paní zvednout tím, že ji sedíc chytne za bundu a pokouší se ji zvednout, samozřejmě že mu to moc nešlo. Chvilku mě napadlo, proč se ji proboha někdo, kdo stojí hned vedle ní, nesnaží zvednout...pak už jsem to nevydržela (nestála jsem zase tak blízko), a šla jsem se ji pokusit zvednout. Vůbec mi to ale nešlo, nohy měla zaklíněné pod sedadlem a byla úplně bezvládná. Docela hodnou chvíli jsem se snažila ji zvednout, podebrat nohy a posadit ji zpět na sedadlo. Ale pořád to nějak nešlo. Pak se trochu vzpamatovali lidé sedící kolem ní a začali mi pomáhat, tak se nám to nakonec podařilo. Paní se začínala se slinou u pusy probírat. Paní, sedící vedle původně omdlelé paní, měla naprosto vyděšený výraz. Říkala jsem lidem okolo ať někdo řekne řidičovi, ať zastaví nebo zavolá sanitku, a zase ten nechápavý výraz lidí kolem. Paní evidentně nevěděla kde je, kdo je a jak se tam ocitla, vůbec nereagovala. Pak konečně přiběhl nějaký pán, který vypadal schopně (možná doktor?) a začal se snažit s ní komunikovat aby se probrala. Přiběhl řidič (někdo přece jen zavolal). Paní si ale celá zmatená začala stoupat na sedadlo a vypadala, že se snaží někam uprchnout. Nevím jestli byla po pádu na hlavu prostě jen mimo, jestli měla epileptický záchvat, nebo jestli byla zdrogovaná. Každopádně v očích měla hodně zmatený výraz. Pán ji začal stahovat zpět na sedadlo, ať si sedne a pořád se ji ptal jak se jmenuje. Pak z paní vypadlo že neví. Nakonec tramvaj dojela na Mendlák na smyčku a čekala na příjezd sanitky. Pán říkal, že tam s paní počká, tak jsem šla pryč a nevím, jak to celé dopadlo. Ale napadlo mě, že by se to třeba někdy mohlo stát i mě. Našel by se někdo, kdo by mi začal pomáhat? No snad ano.
Můj taťka kdysy dávno zachránil jednomu pánovi možná i život. Nevím. Ale ten pán se válel na zemi, celý špinavý. Taťka se ho ptal jestli je v pořádku, ale neodpovídal. Lidé kolem říkali taťkovi, ať ho nechá být, ať se podívá, že je jen ožralý, že je to asi bezdomovec. Ale taťka mu zavolal sanitku a počkal tam s ním. Nakonec se ukázalo, že ten pán měl epileptický záchvat.

No každopádně je asi lepší být bohatý a zdravý, než chudý a nemocný, jak se říká...

Co dokáže vápenec - škrapy

Když jsem nastoupila do prvního ročníku na geologii, vápenec mi přišel jako úžasná hornina plná nádherných a zajímavých zkaměnělin. Podle filmu Cesta do pravěku jsem si ještě před začátkem studia představovala, že trilobit je něco naprosto vzácného, že se na Zemi mohlo najít maximálně jen pár desítek kusů. Najít pěknou zachovalou zkamenělinu ve vápenci po několika hodinách usilovného hledání a rozbíjení kamene bylo něco naprosto úchvatného. Poté, když jsem zjistila, kolik zkamenělin se dá ve vápencích na různých místech po celé Evropě najít (myslím tím i vápencové podlahy a obklady, krby a schody v hradech, zámcích, kavárnách, muzeích, ve zdech zřícenin...) mě už neuchvacoval vápenec a zkaměněliny v něm obsažené jako něco naprosto vyjímečného a začala jsem jej vnímat jako běžnou všední součást každodenního života. Ve vyšších ročnících už dokonce většina studentů neřekne zkaměnělinám jinak než "chcípliny".

Když člověk chodí po horách s baťohem na zádech a začne pršet, a vy se čirou náhodou nacházíte ve vápencové oblasti, začnete tuto horninu skoro i nemít rádi. Mokrý vápenec totiž naprosto šíleně klouže. Zvláště na cestách, kde přes rok chodí hodně turistů, je vápenec krásně vyleštěn podrážkami goratexových bot. Můžete se o tomto faktu přesvědčit například i při návštěvě "perly Chorvatska" historického města Dubrovníku. Dlažba je tam vápencová a vyleštěná tak, že vypadá jako zrcadlo. Jsou ale vyjímky, čas, kdy se mé nohy zastaví a já v úžasu stojím nad touto horninou a kochám se její krásou. To když se vám do cesty postaví škrapové pole.
Škrapy jsou nejcharakterističtějším primárním krasovým jevem, který vzniká chemickým zvětráváním vápenců a dolomitů. Jedná se o velmi ostrohranné prohloubeniny či systém hřbítků a žlábků v podložním masívu. Škrapy vznikají vlivem srážkové činnosti, kdy dochází k odplavení povrchové půdy a k obnažení vápencového podloží. Dopadající voda začíná reagovat s oxidem uhličitým a vzniklá slabá kyselina uhličitá reaguje s vápencem, který se začíná pozvolna rozpouštět. Voda odplavuje vzniklý roztok a v místě rozpouštění začínají vznikat malé prohlubně. Místa, kde vzniknou první prohloubeniny, mají schopnost déle udržovat vodu, což vede k delší chemické reakci - snížená místa jsou stále rychleji prohlubována, až dochází ke vzniku tzv. geologických varhan.

Na snímcích škrapová pole pohoří Prokletije v Černé hoře:

foto: L. Švardalová